Hledání symbolů

   Tvorba Kateřiny Adamové ( * 1977 ), absolventky Akademie výtvarného umění ( ateliér prof. Jitky Svobodové, obor kresba), představuje na české kulturní scéně rozhodný krok k novým tvůrčím technologiím. Její kresby jsou originální syntézou tradičních, respektive archetypálních výrazových prostředků, jako je symbol, na straně jedné a neotřelým kombinačním přístupem k používanému materiálu na straně druhé. Výsledkem dané inovační metody jsou originální pastelkové kresby, přenášené častokráte v nadživotních rozměrech na předem připravené plátno.
   V rámci dosavadního tvůrčího vývoje, opisujícího z hlediska námětové proměnlivosti individuační dynamiku autorčina vlastního civilního života, došlo ke krystalizaci jistých signifikantních rysů. Vedle již zmíněné výrazové symboliky a netradičního používání materiálu je pro kreslířské umění Kateřiny Adamové příznačný i výchozí vztah k fotografii.
    Fotografie je pro Adamovou pootevřeným oknem, jímž pozoruje a opětovně, s introspektivní a častokráte i významově pootočenou optikou vnímá a zobrazuje svůj vnitřní i vnější svět. Na pozadí volně transponovaných fotografických kulis vytváří nové významové zkratky  - výstižné výpovědní symboly. Do aktualizačního procesu zapojuje proud nevázaných myšlenek a pocitů, slévajících se do  neohraničitelných vod společné dějinné historie. Jediným konektorem - prostředkem k dosažení vzájemné koherence mezi individuálně pojatou minulostí, přítomností a budoucností - je v tomto případě jen blíže nejasná kategorie pravděpodobnosti.
   Adamové vztah k fotografii je  aplikační a jeho význam v rámci celkového tvůrčího postupu jen čistě fragmentární. Adamová bourá fotografickou fixaci jednoho jediného okamžiku. Svým interpretačním přínosem rozhoupává dřívější obrazovou strnulost, zapojenou náhle do nových relačních souvislostí.
   Nebojí se odvážných experimentů, v nichž lineárně spojuje zdánlivě nesouvislé, ambivalentní motivy.  Moderní fotbalové hřiště zastřešuje barokní klenbou; posvátnou religiózní atmosféru s novorozencem, ležícím na oltáři, narušuje ostrým a nekompromisním vpádem úzkosti,  mysteriózní hrůzy.
   V roli obrazové pointy stojí vždy konečná výpovědní zkratka – symbol, který volně vystupuje z obrazu a zprostředkovává autorčino skryté výpovědní poselství.  Symbol je skutečnou vertikálou celé její tvorby a Adamová jeho hledačkou. „Vyhledávám symboly,“ říká, „ jejich prostřednictvím oznamuji, co se mi děje. Jsou to dokumenty: dokumenty o štěstí, lásce i zoufalství; plné mysteriózní úzkosti i sladkého milostného opojení; pocity oddané manželky i „šílené“ ženy v domácnosti; v neposlední řadě výkřiky ženy, ocitající se v  rozkolí dvojí emigrace. Jako Češka, provdaná ve Španělsku, zakouším svou sociální izolaci. A jako budoucí matka, svou izolaci profesní.“
   V posledních letech žije Adamová střídavě ve Španělsku a v Čechách. Vystavovala již v mnoha českých městech, jako je Tábor, Bruntál ( pod kurátorským vedením Doc. Mgr. Jindřicha Štreita zde loni na podzim vznikla samostatná expozice v místní Galerii V Kapli ), nejčerstvěji i ve svém rodném Uničově.