Galerie Podkova představuje kultivované kresby Kateřiny Adamové
3. 7. 2009
V současné době překypující hledáním jak prorazit, jak upoutat, a tak vlastně obstát je řídkým jevem umění tiché, kultivované a intelektuálně syté. Zůstane vlastně jen pro ty, kteří jinak nemohou. K nim se nepochybně řadí Kateřina Adamová, mladá umělkyně z Uničova, jejíž tvorbu představuje v těchto dnech olomoucká galerie Podkova.
Putování Adamové za uměním začalo v roce 1994, kdy přestoupila z gymnázia na Střední uměleckou školu grafickou v Jihlavě a po jejím absolvování sbírala praktické zkušenosti v oblasti užitého umění v Národním divadle, ale i ve Španělsku. Na počátku tisíciletí absolvovala studium kresby na AVU v ateliéru kresby Jitky Svobodové. Kromě toho stačila obstát na stáži ve Španělsku a v Peru a po studiích na AVU ještě zvládnout doktorandské studium dějin umění na univerzitě v Bilbau, šťastně se vdát za španělského námořního důstojníka a založit rodinu.
V onom nepochybném životním kalupu dokázala Kateřina Adamová vytvořit neuvěřitelně rozsáhlé kresebné dílo nepochybné kvality, a to dokonce v technice, která předpokládá nejen mravenčí píli, ale i mimořádnou koncentrovanost – její kresby pastelkami na plátně a velkoplošných arších papíru uvádějí diváka do světa dosud nepoznaného. Ne snad tématy, ty jsou naopak zcela běžné (jak tomu u fotbalového stadionu, parku nebo ulici musí být), ale atmosférou, která koresponduje s pocitem umělkyně, s její tolerancí ke všemu, co naplňuje a v jistém smyslu komplikuje její život i uměleckou práci.
Vernisáž výstavy Kateřiny Adamové s názvem Mateřská (dovolená) proběhla v bilingvním duchu, což sugestivně naznačilo a zobrazilo životní polohu umělkyně. S velkým citem se při vernisáži zhostil zahájení výstavy v roli interpreta Jindřich Garčic. Přítomní ocenili jeho výklad o vztahu uměleckého díla a případného výkladu, jímž by se mohla vizuální percepce diváků deformovat. Obdiv sklidil Španěl Libardo Ceballos Ordoňez svým zaujatým přednesem poezie Pabla Nerudy ve španělštině. Naopak bylo na škodu, že do finále pořadu odsunutý hudební vstup se proměnil jen ve zvukovou kulisu, kterou při prohlídce výstavy málokdo ocenil jako pořad, jímž se hudebníci z Dlouhé Loučky překonali.
Autor: Bohumír KOLÁŘ